Kamakura (22.3.2010) ...

Kamakura město chrámů a velké sochy sedícího Budhy "Daibutsu".

Všechno začíná kvést a u každého kvítku stojí vždycky aspoň pět Japonců s půl metru dlouhými objektivy. Tož jsem se taky přidala. Srandovní je, že když se trochu odchýlíte od trasy všech turistů a odskočíte si něco vyfotit kousek jinam než jsou ostatní, tak hned máte na patách pověšený hrozen zvědavců, kteří si to co fotíte vy spěchá taky zachytit aby jim náhodou nějaká ta kytička neutekla.

Vloupali jsme se omylem i do příbytku mnichů, kam se pravděpodobně nesmělo - o to víc se nám to líbilo. My jsme si zákazu vstupu nešťastnou náhodou nevšimli a vyšpijónovali jsme jim tam jak to vypadá u nich v kuchyni a jaký nosí botičky a klobouky.

Velký Budha, dárečky pro něj a asi milionový dav turistů.

Ochutnala jsem sezamovou zmrzku, to je ta šedivá. Chutnala podobně jak vypadala, takže si nejsem úplně jistá jestli si ji ještě někdy v životě budu mít odvahu dát. Jura byl chytřejší, dal si zelenou s příchutí cukrového melounu.

Rozcvička a šup do vody. Moře plné surfařů (nechápu jak mohli tu ledárnu přežít) a pláž plná řas a velkých lastur (pár nám jich už vyčuchává na balkóně).

Na nebi celý den kroužili jestřábi. Nějaké jsme viděli už včera v Yokohamě, ale tady jich byl takový mrak, že se mi tomu nechce věřit ještě teď. Velice se zajímali jednak o svačinky turistů a taky o balónek kterým si kopali dva kluci na pláži.

Sváču si na pláži hledala i nějaká volavka nebo co to bylo za veslonohého či brodivého padoucha.

Přístav Yokohama (21.3.2010) ...

V neděli a pondělí jsme s Jurou podnikli dvoudenní výlet do Yokohamy a Kamakury. Přespali jsme v hostelu Zen v Yokohamě a to nám umožnilo vychutnat si i večerní atmosféru tohoto přístavu. Zajímalo by mě kolik lidí mělo stejně jako já následující představu: Je večer a podroušení námořníci se vrací po skupinkách na svoje bárky z malých dřevěných hospůdek s utrženými okenicemi. Mladí plavčíci se navzájem podpírají aby nespadli z mola, ve kterém občas chybí nějaké to prkno, do rozbouřeného moře. Na palubě vrzajícího rybářského člunu sedí starý mořský vlk s vytetovanou kotvou na rameně a zamyšleně potahuje ze svojí oblíbené fajfky. Vlny se tříští o silné dřevěné pilíře, obrostlé škeblemi a řasami a na okraji přístavu pod mihotající lucernou se loučí ten padouch v proužkovaném tričku s bílou čapkou se štítkem a objímá malou ubrečenou Japonečku v kimonu s kytičkovaným paraplíčkem v ruce ... no, tak to je pěkná blbost. Yokohama je sice hezká, ale k romantickým představám o námořníkovi a Japonečce malé má asi tak daleko jako je z Tsukuby do Náchoda. Prochodili jsme si křížem krážem čínské město, dali jsme si tam nudlovou ňamku s mořskejma potvorama, až tu někdy dojedete doporučuju se stavit v nějaké čínské hospůdce, není to drahé a moc jsme si pochutnali.

K velkoměstům patří samosebou i mrakodrapy. Z toho největšího Japonského (skoro 300 m) jsme se mrkli na střechy menších kolegů.

Hlavní molo přístavu, na fotkách se mi to nepodařilo dobře zachytit, ale bylo opravdu moc pěkně a nápaditě navržené.

Několik loděk různých velikostí a z různých období.

A spousta dalších krás. Poslední obrázek mi vhání slzu do oka a slinu do pusy. Mňam!!!

Hora Tsukuba-san (20.3.2010) ...

Tak opět s drobným zpožděním doplňuju zážitky z minulého prodlouženého víkendu (v neděli 21.3. byl Den jarní rovnodennosti, a když v Japonsku připadne nějaký svátek na neděli, volno se rozšíří až na pondělí). Sobotu jsme věnovali cyklovýletu na horu Tsukuba, ke které se dá krásně dojet po stezce ring-ring road. Celou stezku lemují sakury, které letos trochu lenoší a ještě nekvetly. Škoda, ale určitě si je ještě užijeme, květy už se pomalu začínají klubat.

Po cestě jsme viděli důkazy, že Tsukuba vznikla spojením několika menších vesniček a celé Japonsko naštěstí není tak uspěchané jako například Tokyo. Nejvíc se mi líbila takhle babička se svým táboráčkem.

Téměř až na vrchol hory se dá vyjet lanovkou, čehož jsme zbaběle využili. Stačilo mi vystrkat kolo asi tak do třetiny hory a myslela jsem, že vypustím duši. Tak jsme alespoň ušetřili čas a síly na závěrečný sestup po dobytí obou vrcholů.

Kdo si pamatuje díl Mr.Beana jak šel ze schodů a snažil se přeběhnout nějakého staršího pána (nebo paní už si to přesně nepamatuju) s hůlkou, tak si dokonale může představit i náš sestup.

Jako všude kam jsme se zatím v Japonsku vrtli i na hoře Tsukuba je chrám. Tady se kolem něj dokonce motal nějaký potulný samuraj :))).

Hora Takao-san (14.3.2010) ...

V neděli jsme se přidali k Tsukubskému turistickému klubu a absolvovali s partičkou milých lidí z různých koutů světa výlet k 599 m vysoké hoře Takao-san, nacházející se 50 km západně od hlavního nádraží Tokyo station. V hoře se skrývají dvě nadpřirozené bytosti Tengu. Nejsou to žádné dobrosrdečné víly, ale ničiví démoni a poslové války, kteří mají své místo v japonském folkloru a umění.

Při výstupu jsme se předháněli s několika školními výlety, nebo co to bylo za začepičkované špunty a nakonec jsme se všichni sešli na vrcholu hory u svačinky.

Z vrcholku Takao-san se nám naskytnul pohled na jeden z japonských symbolů horu Fuji-san. Spíš jsme ji tušili v oparu než že jsme ji opravdu viděli. Aby jste o nic nepřišli, můžete si ji představit uprostřed následujícího snímku je to ta skoro neviditelná hora se sněhovou čepicí.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali kolem budhistické svatyně na festival ohně (Hiwatari Matsuri) věnovaný Tengu. Mniši z kláštera zde provádějí každoročně očistu a přihlížející se k nim můžou na závěr přidat. Celá slavnost je zahájena pálením velkého ohně, který se pak zadusí vodou. Mniši se modlí, zpívají a mrskají se bambusovými větvičkami namočenými ve vroucí vodě a potom po dvou přecházejí rozžhavené uhlíky. Na konci své cesty dostanou požehnání od svého "šéfa". Předtím než přejdou se na uhlíky se nahází dřívka s napsanými modlitbami přihlížejících lidí, které zde shoří a modlitby se tak vyplní.

Kdyby se něco zvrtlo tak z pozakaždého rohu vykukuje hasičské auto a v okolí celého toho táboráku byla rozestavěna velká vědra s vodou. Bezpečnost nade vše.

Po tom co svoji očistu provedou mniši tak se seřadí celé přihlížející publikum do dlouhého hada a taky si můžou projít úhlíkovou cestičkou. Už ale o poznání chladnější než museli vydžet hlavní hrdinové dne. Zvědavost mi nedala a šla jsem se tam taky projít, ale byli jsme s naší skupinkou turistů až na konci hada a uhlíky byly úplně ušlapané a možná trošičku vlažné, ale rozhodně nepálily. Když jsou všechny rituály u konce pronesou duchovní svou závěrečnou modlitbu k duchům a jdou zpátky odkud přišli, aby se za rok mohli zase vrátit.

Mito a zahrady Kairaku-en (13.3.2010) ...

Na okraji Mita, hlavního města prefektury Ibaraki, jsou zahrady Kairaku-en založené už v roce 1842 a právě tam jsme se vydali v sobotu. Od 20.února do 31.května tam probíhá festival švestek "Mito Ume Masuri". Před vstupem do zahrad je chrám, vedle kterého prováděla psí kusy Japonka s cvičenou opičkou a spousta stánků s japonskými dobrotami. Pokud se rozhodnete některé z laskomin zkusit, mám jedno doporučení. Nedívejte se dovnitř toho co jíte, protože je vysoce pravděpodobné, že na vás z rozloupnuté kuličky zamává fialové chapadlo s růžovýma přísavkama a přesto, že vám předtím chutnalo, vyměníte kuličky za toustík se salámem. Jistota je jistota. Kulinářské zážitky jsme raději vyměnili za procházku sady, které jsou v tomto období zaplavené bílými, růžovými a červenými květy švestek. Všechny stromy byly pečlivě označené a popsané. Sice jsme si moc nepočetli, ale na to jsem si tu už za těch 14 dní stihla zvyknout.

V zahradách byla spousta krásných zákoutí a nějaké to jezírko jak už to v japonských zahradách bývá :). Pod stromy si Japonci prohřívali na jarním slunci kosti a vychutnávali sobotní oběd. My jsme shodili bundy i svetry a během povalování na trávě jsme si stihli spálit nosy. Mezi švestkami jsme potkali jsme háj s bambusy obřích rozměrů.

Kdo si zatoužil odnést kousek jara domů, měl možnost. Škoda, že by se nám asi nepodařilo propašovat nějakou tu bonsaj do letadla. Hned bych jednu brala na památku.