Tokyo (4.4.2010) ...

V neděli nás trochu vyšplouchla předpověď počasí a místo slunečna, nás v Tokyu zastihlo šedivo a zima. Do rušných ulic velkoměsta jsme vyjeli docela brzo aby jsme se ráno dostali bez problémů na projížďku lodí po řece Sumida. Škoda, že se to sluníčko někde flákalo, jinak by pohled na nábřeží a potom i celé město ze čtyřicátéhopátého patra mrakodrapu, kam nás Jurův spolupracovník Hiro vzal, byl o mnoho veselejší.

Tohle nejsou moc krásné záběry, ale nemohla jsem to sem nedat. Po Sumidě se můžete sice plavit v supermoderním člunu, ale vodákům srdce velí: Hop do kanoe nebo do kajaku :).

Zajímalo by mě jestli někdy vyjedeme na nějakou rozhlednu nebo mrakodrap a bude dobrá viditelnost. Zatím to bylo vždy jak přes kopírák šedivo, šedivo a zase jenom šedivo.

Odpoledne jsme se nechali zlákat Hirem na zápas v baseballu. Skoro jsme tam zmrzli, poslední obrázek je jenom taková upoutávka a víc o zápase si přečtěte na Jurově blogu.

Kamakura (22.3.2010) ...

Kamakura město chrámů a velké sochy sedícího Budhy "Daibutsu".

Všechno začíná kvést a u každého kvítku stojí vždycky aspoň pět Japonců s půl metru dlouhými objektivy. Tož jsem se taky přidala. Srandovní je, že když se trochu odchýlíte od trasy všech turistů a odskočíte si něco vyfotit kousek jinam než jsou ostatní, tak hned máte na patách pověšený hrozen zvědavců, kteří si to co fotíte vy spěchá taky zachytit aby jim náhodou nějaká ta kytička neutekla.

Vloupali jsme se omylem i do příbytku mnichů, kam se pravděpodobně nesmělo - o to víc se nám to líbilo. My jsme si zákazu vstupu nešťastnou náhodou nevšimli a vyšpijónovali jsme jim tam jak to vypadá u nich v kuchyni a jaký nosí botičky a klobouky.

Velký Budha, dárečky pro něj a asi milionový dav turistů.

Ochutnala jsem sezamovou zmrzku, to je ta šedivá. Chutnala podobně jak vypadala, takže si nejsem úplně jistá jestli si ji ještě někdy v životě budu mít odvahu dát. Jura byl chytřejší, dal si zelenou s příchutí cukrového melounu.

Rozcvička a šup do vody. Moře plné surfařů (nechápu jak mohli tu ledárnu přežít) a pláž plná řas a velkých lastur (pár nám jich už vyčuchává na balkóně).

Na nebi celý den kroužili jestřábi. Nějaké jsme viděli už včera v Yokohamě, ale tady jich byl takový mrak, že se mi tomu nechce věřit ještě teď. Velice se zajímali jednak o svačinky turistů a taky o balónek kterým si kopali dva kluci na pláži.

Sváču si na pláži hledala i nějaká volavka nebo co to bylo za veslonohého či brodivého padoucha.

Přístav Yokohama (21.3.2010) ...

V neděli a pondělí jsme s Jurou podnikli dvoudenní výlet do Yokohamy a Kamakury. Přespali jsme v hostelu Zen v Yokohamě a to nám umožnilo vychutnat si i večerní atmosféru tohoto přístavu. Zajímalo by mě kolik lidí mělo stejně jako já následující představu: Je večer a podroušení námořníci se vrací po skupinkách na svoje bárky z malých dřevěných hospůdek s utrženými okenicemi. Mladí plavčíci se navzájem podpírají aby nespadli z mola, ve kterém občas chybí nějaké to prkno, do rozbouřeného moře. Na palubě vrzajícího rybářského člunu sedí starý mořský vlk s vytetovanou kotvou na rameně a zamyšleně potahuje ze svojí oblíbené fajfky. Vlny se tříští o silné dřevěné pilíře, obrostlé škeblemi a řasami a na okraji přístavu pod mihotající lucernou se loučí ten padouch v proužkovaném tričku s bílou čapkou se štítkem a objímá malou ubrečenou Japonečku v kimonu s kytičkovaným paraplíčkem v ruce ... no, tak to je pěkná blbost. Yokohama je sice hezká, ale k romantickým představám o námořníkovi a Japonečce malé má asi tak daleko jako je z Tsukuby do Náchoda. Prochodili jsme si křížem krážem čínské město, dali jsme si tam nudlovou ňamku s mořskejma potvorama, až tu někdy dojedete doporučuju se stavit v nějaké čínské hospůdce, není to drahé a moc jsme si pochutnali.

K velkoměstům patří samosebou i mrakodrapy. Z toho největšího Japonského (skoro 300 m) jsme se mrkli na střechy menších kolegů.

Hlavní molo přístavu, na fotkách se mi to nepodařilo dobře zachytit, ale bylo opravdu moc pěkně a nápaditě navržené.

Několik loděk různých velikostí a z různých období.

A spousta dalších krás. Poslední obrázek mi vhání slzu do oka a slinu do pusy. Mňam!!!