Jedním z nejhezčích míst, které jsme měli doposud možnost v Japonsku navštívit je sopečný ostrov Oshima ležící asi 120 km jižně od Tokya. Uprostřed ostrova trůní doposud aktivní vulkán Mt. Mihara, který o sobě dal naposledy vědět v roce 1986. Hora je tvořena velkým kráterem, uprostřed kterého při mladších erupcích vznikl menší kráter. Dobytí tohoto vrcholu bylo hlavním, ale ne jediným cílem naší vědecké expedice ve složení já, Jura, Štěpán a Miloš.
Jízdu rychlovlakem už máme za sebou, tak jsme si tentokrát vyzkoušeli, jak se sviští rychlolodí. Jetfoil zvládne cestu z Tokya na Oshimu za hodinu a třičtvrtě. Růžový drak, který nás dopravil na start naší dobrodružné cesty, do přístavu Okada:
Jako správní tůristé jsme se nechali přiblížit k vrcholu taxíkem. Nebo se to tak na vandru normálně nedělá :)?
Při pohledu na Mt. Miharu v mlze, došlo k už druhé změně plánu (první byla ta, že nás loď vyhodila v jiném přístavu než jsme předpokládali) a výstup se odložil na zítřek:
Alternativní plán - onsen s výhledem na sopku. Voda cca 40 stupňů venku taky teplíčko, takže žůžo, škoda jen, že jsou onseny většinou oddělené pro holky a kluky, samotné mi tam bylo trochu smutno:
Hezky vykoupaní jsme si to namířili k pobřeží po silnici, která se zařezávala do neprostupné Oshimské džungle:
Do cesty se nám náhodou připletla ZOO, tak jsme si ji v rychlosti 15 minut před zavíračkou proběhli:
A o pár kroků dál už jsme se kochali příbojem:
Z moře vystupovaly zajímavé útvary sopečného původu:
Od kempu už nás dělil jenom dlouhý strašidelní tunel - Juro jdi první - nepůjdu, já se bojím - tak tam pošleme Miloše - já se taky bojím, jdi ty Štěpáne:
Druhý den ráno jsme se rozloučili s východním pobřežím ostrova a po asfaltových serpentýnách vystoupali na úpatí hory:
Cesta udusaným sopečným popelem (nebo co to bylo) k vrcholu:
Čím blíže jsme byli ke kráteru tím víc se nám pletly do cesty sopečné pumy. Jak se zachovat setkáte-li se s takovou pumou - nejdřív ji musíte opatrně obejít zezadu aby si vás nevšimla, jako to dělá náš figurant na následujícím snímku ...
... a pak ji rychle zvednete co nejvýše do vzduchu a odhodíte co nejdál. Za Jurou je vidět vnitřní "malý" kráter:
Po úbočí kráteru:
Pohled do chřtánu běsnící sopky, sem tam na některých místech upouštěla Mt. Mihara trochu páry, ale nic strašného - naštěstí:
Brána ke chrámu nesmí chybět ani na sopce:
Odpočívadla, která se tváří jako by byla ze dřeva, ale jsou betonová jako většina zábradlíček a podobných prvků, na které jsme na mnoha místech narazili. Z dálky dřevo, z blízka beton, ještě tady neznají Pardubický Everwood, kdyby jo bylo by všechno z plastu:
Pohled na sopku ze západní strany, která byla asi poslední aktivitou zasažena méně protože se kromě několika lávových splazů docela hezky zelená:
Zasloužená mňamko odměna:
Busíkem jsme se svezli do druhého Oshimského přístavu Motomachi, kde jsme před odjezdem ještě stihli jednu koupačku ve společném onsenu:
Voda tentokrát trochu slaná a horká jako čert. Vydržet se v ní dá maximálně 5 minut, pak člověka klepne pepka:Rozloučení s mořem:
Zatímco my jsme výletovali, v přístavu se maká nonstop: