Kamakura (18.4.2010) ...

Minulou neděli, jsme se vypravili podruhé do Kamakury. Tentokrát nebyly hlavním cílem dne chrámy, ale festival Yabusame. Je to slavnost, na které samurajové předvádí svoje dovednosti v lukostřelbě. Festival se konal v největším z chrámů, ke kterému vede skoro až od nádraží krásná sakurová alej ozdobená lampióny.

Před mostkem vedoucím ke chrámu jsme viděli bláznivého cyklistu a za ním se zase proháněla slečna, která měla v kočárku dva pudlíky v kostkovaných oblečcích. Na každém druhém kroku tu potkáte něco čemu se můžete zasmát.

Na výlet se k nám připojili i Štěpán s Milošem. Na dalším obrázku je vidět houstnoucí dav lidí směrem ke chrámu a kluci jak přemýšlí kudy do toho aby jsme se dostali samurajům na dostřel.

Veverka byla z těch zástupů zvědavců taky pěkně vykulená.

Dřevěné destičky a papírky s modlitbičkami a přáními můžete vidět u každého svatostánku.

Slavnost se pomalu blížila. Přesto, že jsme byli na místě víc než hodinu dopředu se nám nepodařilo ukořistit úplně ideální místa, ale na to aby jsme si udělali představu jak to všechno vypadá to bohatě stačilo. Nejprve probíhalo v chrámu svěcení vody, které jsme neviděli, protože by jsme ztratili místa u hlavního koridoru, kterým se asi po našem dvouhodinovém stání začali prohánět samurajové ve velké rychlosti na koních a během jízdy stříleli do terčů. Postupně jsme viděli střelbu na tři druhy terčů. Nejprve papírový, pak dřevěný a nakonec keramický, ze kterého se po rozbití vysypaly barevné papírky.

Nad papírovým terčem můžete vidět kytičku, kterou se v dnešní době nahrazuje hlava samuraje, jenž ve svém snažení neuspěl. Dříve jim totiž čest velela, že pokud se netrefili do terčů museli se sami zabít a jejich hlava pak zdobila místo nad terčem.

Po zakončení Yabusame jsem byla docela ráda, že se můžeme po nekonečném (asi čtyřhodinovém) stání bez hnutí v obklíčení milionu japonců pohnout. Slavnosti jsou sice krásná věc a je jich tu požehnaně, ale je to většinou pro silné nátury, které neodradí obrovská tlačenice a půlmetrové objektivy fotoaparátů před obličejem v jediné chvíli kdy by jste zrovna mohli něco zajímavého vidět. Den jsme zakončili procházkou k moři a posezením na pláži. Škoda, že ještě není pořádné teplo.

Po cestě na nádraží se nám naskytla možnost juknout na vozový park Kamakurských hasičů. Touto poslední fotkou zdravím hasiče z Jezbořic (a hlavně Verču :D).

Narita (11.4.2010) ...

Narita není jenom letiště, které bylo to první co jsme z Japonska viděli, ale taky moc hezké městečko, ve kterém jsme měli možnost s trochou štěstí shlédnout festival bubnů Taiko Masuri. Ani jsme původně nevěděli, že se tam něco takového koná, zjistili jsme to až v infocentru na nádraží, ale o to víc jsme si to překvápko užili. Na ukázku několik záběrů náruživých bubeníků a bubenic. Holky si to bubnování opravdu užívaly, skákaly pištěly (nebo zpívaly) a dávaly do toho opravdu celé srdce i všechno ostatní co v nich bylo :).

Bubnovalo se na několika stanovištích podle hlavní třídy vedoucí městem. Poslední a současně největší pódium s hudebníky bylo přímo před vstupní bránou ke chrámům.

Několikrát jsme během dne narazili na skupinku lidí v barevných kostýmech se srandovními maskami na obličeji, chovali se jako by zrovna utekli z blázince a vzali to asi tak přes pět hospod a v každé si dali pivo a rum. Vesele nás kontaktovali a jedna paní bláznivka se s náma při každé příležitosti, kdy jsme na ně narazili, chtěla fotit.

Před rybárnou se sušili na velkých sítech páteře z ryb, netuším proč, a v obchůdcích jsme narazili na obrovské lahve plné naložených hadů a kdo ví čeho ještě možného, brrr. Hady jsme nebrali, ale několika blbůstkám na památku jsme neodolali. Škoda, že jsou ta zavazadla do letadla tak přísně váhově omezená jinak bych si odtamtud odvezla asi metrák různých mističek, šátečků, taštiček a podobných potřebných věcí.

Prošli jsme si samosebou i chrámy. Do většiny z nich se dalo vstoupit a pořádně je prozkoumat i zevnitř. Největší rozdíl při mezi našimi kostely a chrámy tady v Japonsku je asi to, že když tady vejdete dovnitř, tak na vás nikdy nedopadne taková tíha jako jsme tomu zvyklí v Evropě. Stavby jsou krásně vzdušné a uvnitř panuje taková "domácí atmosféra", naprosto žádné napětí. Mniši si oprašují oltáře, popřípadě luxují, lidé posedávají a rozjímají a občas slyšíte zacinkání mincí vhozených do dřevěné kasičky.

Po tom co jsme se nabažili všech chrámů a dvou zmrzlin jsme se vydali dolů do parku.

Jura a dědeček Hříbeček :).

V jezírku pod altánkem se voda jenom vařila žebravými kapry, ale želvičky to nechávalo v klidu. Chvíli jsme se s nima vyhřívali na břehu, ale nakonec nás zvuky bubnů zatáhly zpátky na hlavní třídu. V podvečer byl bubnový festival zavržen průvodem alegorických vozů.

Průvod vedlo plyšové letadýlko (původně jsem si myslela, že je to modré kuře, ale vzhledem k nedalekému letišti a k tomu, že kuře nemá pod křídly turbíny, jsem se přiklonila k variantě letadlo).

Naritu jsme si náležitě užili. Návštěvu tohoto městečka můžu vřele doporučit. Myslím, že zatím u mě má mezi okolními městy má jednoznačně první příčku.

Tsukuba (28.3. a 3.4.2010) ...

Poslední dva víkendy jsme věnovali, kromě výletu do Tokya, také projížďkám na kole po Tsukubě. Sice nebylo žádné velké vedro, ale jinak nádhera. Koukněte sami:

Divoký západ se najde i na východě ...

Doho park a v něm piknikující Japonci, spící ptáci a věčně loudící kapříci ...

Sakury už konečně kvetou, ale daly si na čas ...

Ring-ring road směrem k hoře Tsukuba-san ...

Sobotní přátelský zápas NIMSáckého fotbalového týmu. S osmičkou na modrém triku je Jurův kamarád Hiro, se kterým jsme byli v neděli v Tokyu na baseballu. Příště nás vezme na sumo, už se těšíme.

Tři obrázky z mojí práce. Nízká půlkruhová budova na prostředním obrázku je kantýna, kam chodíme na obědy a na posledním snímku několik ze sakur v areálu výzkumáku. V pátek budeme mít pod sakurama s naším vědeckým týmem "Cherry blossom viewing" párty, při které budeme popíjet, baštit dobroty a obdivovat květy sakur, tak doufám, že nebude lejt.